Salámisti

 

Ve čtvrtek letím z práce domů, rychle dobalit a počkat na kluky, prej jsou před čtvrtou u mě. Troubí v půl páté, nakládáme, kecáme, dáváme kafe a řešíme, kam vlastně pojedeme. Soča na tři dni daleko a v rakousku sucho. Vyrážíme přes Všeruby a v Chamu nakupujeme jídlo. Samé zdržování a cestou někde 50 km před Wildalpenem objížďka jak prase. O půlnoci dojíždíme k řece a rozkládáme nouzové ležení. Koukáme na nebe nacpané hvězdama a usínáme pod plachtou. Ráno vstáváme časně a dojíždíme do kempu nad Wildalpenem (Nachbagauer). Stavíme stan, skládáme lodě a Tom převáží auto, nahoru vyjede na šlapacím Stadionu.

 

Dnes si dáme celých  krásných 30 km, vody je málo, šutrovačka, je třeba hledat cestu, ale ve Wildalpenu jsme za 20 minut. Testujeme válec, který je celkem v poho. Máme radost z každé malé vlnky, bo je jich opravdu pomálu. Voda je křišťálově čistá a ledová i když je dnes 37 stupňů. Při eskymácích pozorujeme ryby stylem „z očí do očí“. Až ke spodní soutěsce pohodová ZW-WW1. Když to člověk srovnává s loňskem, kdy tady byl první povodňový stupeň a nahoře cestáři odstraňovali zával a cpali vše do řeky, je to úplně jiná řeka.

 

V Palfau si konečně můžu vyzkoušet skok z lávky, odhadem 5 metrů. Je tady dost lidí, tak fotím. Kluci jsou zatím u břehu s tím, že už jsou na takový kosočtverce starý. Cestou stavíme dvakrát na jídlo – v loďáku vezeme půl šišky selskýho, nakládané okurky, půl chleba a papriky. V kapse máme nouzové a pěkně hnusné německé muesli tyče.  Na jedné písčité plážičce dřímáme ve stínu.

 

Před vjezdem do spodní soutěsky koukají všechny schody (výstupní místo vpravo) a v soutěsce jen pár peřejek. Lituji, že jsem s sebou nevzal Terezku. Vidět je krásně až na dno, voda je úžasná. Povodně taky asi taky zařádily, protože vidíme okované sloupy, traverzy, stromy, ale nic záludného. Taková  WW 1 s pár peřejkami WW 2. V Obere Palfau u maďara vysedáme a Yeti zajíždí i s károu až dolů – pro Zdendu je to super, nemusí po rukou až nahoru. V kempu sledujeme pincezny a šroubujeme level. Ladíme bydlení, vaříme, seznamujeme se s Košičáky, Pražáky a Bratislaváky. Kluci a holky z Červeného Kláštora jsou tady už týden. Bratislaváci teprve dojeli a maj prima hlášky. Prej: „V tom rumu máš moc koly apod.). Fotíme se s protézama  a se Zdendou. Jedna z protéz má v sobě počítač a magický čudlík, když ho zmáčknu, Zdenda zmlkne, chvíli chytá balanc a nakonec končí na zemi – super věc. Narážíme soudek a okolo půlnoci jdeme spát.

 

Ráno Tom vypráví, že Bratislaváci žrali až do čtyř a v sedm už se začali trousit. Janka a Klaudie vypadají ok a nosí plno vody. Když vyrážíme na vodu, načínají druhou lahev borovičky.

Jedeme nad přehradu Presceni  a u mostu kousek pod Gusswerkem (asi Salzatal) nasazujeme. Cestou co se týká vody nic zajímavého, laguny, šutrovačka, plážičky. Snad jen Zdenda překvapuje svým zvrhnutím na obtížnosti ZW. Chvíli se snaží zvednout napravo, ale dře hlavou o skálu a nalevo to neumí. Nakonec zvedá a hrozně se diví. Tom jede z nohama položenýma na kajaku a taky tam jednou padá, to se ale krysou nazvat ani nedá. Údolí je tady krásné, obrovné skalní plotny, les, pláže. Na plážičkách sem tam vidíme nudisty a turisty.

 

Z Greithu vede podél řeky taková malá stezka, občas jištěná ocelovým lanem a sem tam nějaký ten žebřík. Pro děti ideální vyzkoušet si maličkatou A feratu. Jištění ale fakt asi jen pro děti nebo v zimě, když je tady led.  Tom vypráví, jak na něj nějaký rakušák na motorce koukal, když se objevil, skopil sajtnu na káře a zmizel v lese, odkud za chvilku vytáhnul stadiona, naložil a odjel.

 

V kempu se Tom těší, až si zdřímne. Je jak medvěd a pořád spí. Mě se nedaří nikoho přemluvit,  a protože jsou teprve čtyři hodiny, vyrážím sám do Wildalpenu na válec. Dole jsem za dvacet minut a cestou potkávám nějaké další slunící se pincezny. Na horním válci je hodně rodeistů a tak je dlouze sleduji a sbírám odvahu. Párkrát se mi přejezd nedaří, ale jinak je to prima trénink. Pod velkým jezem to bublá, ale bez problémů a pak si serfuju na vlnce a trénuju. Okolo sedmé mě vyzvedává Zdenda, který jel nakoupit suvenýry.

 

Při dojezdu už z dálky zdraví slovenský bratja. Když se ptám Eleny  jaká byla voda, odpovídá, že náročná, ale hezká. Broňa pak vysvětluje, že jen on je vodák a zbytek je na vodě poprvé. Klaudie nám vysvětluje, že ty dvě flašky ráno padly hned, ale pak že už nepili, bo nevěděli jaké to na té vodě bude a tak...nu prostě jiná liga. V rádiu chytáme Impuls.

 

Řešíme naši hooodně nafouklou bombičku na plyn a já si zkouším jízdu na stadionu. Košičáci jsou tady hned, to je jako lákat vosy na med. Všem je od 15-18 let. Probíráme rozdíly mezi slováky a čechy, život v košicích apod.  Zdenda jde pozdravit Bratislavu a vrací se našrot. V horách na severu se blýská. Košičáci postupně odcházejí spát a tak si jdeme pokecat s Bratislaváky. Náročné, Zdenda hrozně vyvádí. Pokec je prima, ale ty těžká rána....

 

Balíme stan, řešíme kam pojedeme a čekáme, zda se Bratislaváci přidají, bo večer moc chtěli do soutěsky, ale báli se tam sami. Tak jsme se nabídli, že jim zajistíme záchranu. Nakonec jedeme sami. Jedem od místa, kde jsme spali pod širákem až k maďarovi, cca 15 km, vzhledem ke stavu vody nic zajímavého. Potkáváme i jednoho SUP pádlera a skupinku na jednomístných raftíkách, které se pohybují pomocí rukou a ploutví.

 

U maďara balíme a už jen pro Stadiona a hurá domů. Cesta je, díky Tomovo navigaci, opět hodně zajímavá a opět originální. Po pár kilometrech padají první kapky, dešti ujíždíme. Podle dnešního vodočtu voda stoupla na krásných 195 cm, voda se zakalila a určitě dnes nádherně teče.   U Chamu nám začíná docházet, že ta bouřka v čechách nadělala paseku. Lehlá kukuřice, trampolína napíchnutá na okapu apod. Někde v Eschlkamu mi Pavlínka volá a říká, že nejde elektrika, voda, nic. Pak volá Jaruška, že nemáme jezdit přes Folmavu, že jsou stromy přes cestu. Doma vybaluju a v deset se jdu umejt s ručníkem a mýdlem do potoka. Elektrika naskakuje až někdy v jednu v noci.

 

 

při výletu s dětmi nevynechat Wasserlochklamm (soutěska s vodopády, nástup z Palfau, jde se přes visutý most, které je kousíček od lávky ze které se skáče – převýšení 300 metrů, vzít pláštěnky).

Pak turistickou áčkovou ferátku z Greithu až do Weichselboden (vzít jištění pro děti, jen horizontální lana)

Mariazell – slavné poutní místo

Přímo ve Wildalpenu je klettergarten. Na horním konci obce doprava proti do silničce na Hinterwildalpen proti proudu Hinterwildalpenbach (to schodiště). Nad levým břehem potoka po cca 300m to je. Je na soukromým pozemku a je potřeba doptat se na majitele a předem požádat o souhlas (chlapík je v pohodě).

Dospělácká ferata je u statku vpravo po proudu pod Wildalpenem (skalní masiv naproti vlevo) – jsou tam i D kroky – pěkná.